Václav Dostál

Uvedení do článku

V článku se pokouším zpochybnit obvyklou kosmologickou hypotézu o rozpínání vesmírného prostoru a s ní související hypotézu velkého třesku. Výklad podávám velmi jednoduše, takže problémům může porozumět i laik, který mnoho o něm neví. Někomu se může jevit až příliš triviální. Současná odborná pojednání se spíše uchylují ke značné složitosti. Ve fyzikálních pracích se objevuje až moc složitých matematických výrazů a velký počet vysoce odborných pojmů. To má svou výhodu v přesnosti, ale velkou nevýhodu, že tomu rozumí jenom hrstka odborníků, kteří se problematikou dlouhodobě zabývají. Mnoho teoretiků ovšem kromě vysoce odborných textů píše také populární pojednání pro naprosté laiky. Zde autoři postupují úplně podobně jako já. Moje provinění tedy není až tak veliké. I když já jsem o něco radikálnější; můj výklad lze označit za „polopatistický“. To má svou velkou výhodu v tom, že daným otázkám porozumí daleko více laiků, méně „honěných“ lidí. Tito lidé nemusejí nejprve dlouze studovat spoustu jiných zdrojů. Nevýhodou je jistá vědecká nepřesnost. Tato nevýhoda je také vyvážena skutečností, že vědu dělají vědci, tedy lidé. Žádný z lidí není neomylný a tak tvrzení, že „čistá“ věda je objektivní je uvedeno na patřičnou míru jiným tvrzením: Ano věda je objektivní, ale vědci, kteří tu vědu dělají, objektivní nejsou – každý straní sám sobě, čili jsou subjektivní.

Rozpínání neboli expanze vesmíru se pokládá za prokázaný jev. Zde uvedu jeden z hlavních argumentů proti: „Chování“ vesmíru bylo maximálně změřeno během asi osmdesáti let. Jev se však rozšiřuje na dobu asi deseti miliard let, tedy na dobu zhruba o osm řádů delší. Jak může někdo z průběhu několika desetiletí usuzovat na průběh miliardkrát delší? Závislost „velikosti“ vesmíru na době mohla v dávné minulosti probíhat takto: Místo, aby vesmír rostl z nulové velikosti na velkou, mohl se naopak zmenšovat a teprve později zvětšovat. Nebo se rozměr vesmíru mohl měnit sem a tam, tedy periodicky.

Ve svém článku kromě tohoto argumentu uvádím i jiné argumenty. Mám za to, že k žádnému velkému třesku nikdy nedošlo. Také si nemyslím, že růst vzdáleností mezi galaxiemi je v celém vesmíru po velmi dlouhou dobu univerzální. Tvrdím, že jde o záležitost místní čili lokální: námi pozorovaná část vesmíru se právě „dnes“ „rozpíná“. Sousední kosmické oblasti (které dosud nepozorujeme) se mohou smršťovat. K tomu také může docházet v „nedaleké“ budoucnosti v naší části vesmíru.

Při zpochybňování zaběhnuté hypotézy se vyhýbám „náboženství“. Neuvádím, jak vesmír vznikl, zda nějak sám od sebe či zda byl stvořen. Může to být jak výhoda, tak nevýhoda. Jeden kladný rys však takovému postupu nelze upřít: ponechávám čtenáři možnost volby toho či onoho výkladu vzniku vesmíru. Z článku samotného nevyplývá, alespoň ne přímo, mé osobní přesvědčení.

Základní pojmy

Nejdříve si zopakujme (nebo se poučme), co je spektrum světla či záření. V některé hodině fyziky jsme měli možnost vidět rozklad světla skleněným hranolem. Pokud to někdo neviděl ve škole, může při končícím dešti a současném slunečním zářením pozorovat duhu. Světlo ze Slunce se dešťovými kapkami rozkládá na řadu barev, jež plynule přecházejí z jedné do druhé. Taková duha se odborně nazývá spojité sluneční spektrum. Jednoduché rozžhavené plyny (vodík, argon, atd.) vysílají světlo (záření), které při rozkladu vytváří jednoduché spektrální čáry. Vzniká čárové spektrum. Podle čárového spektra můžeme jednoznačně určit, jaká látka světlo vysílala.

Přitom je jedno, zda ona látka je v pozemské laboratoři nebo jde o vzdálenou hvězdu či jiný vesmírný objekt. (Je-li rozžhavená látka složitá, je těch čar mnoho, takže vytvářejí pásy, které se mohou překrývat). Podle charakteristických čar ve spektru vzdálených kosmických objektů jednoznačně určíme, z jakých chemických prvků se skládá. Přitom mnoho prvků vyzařuje i prostým okem neviditelné záření – infračervené nebo ultrafialové, popř. v dalších oblastech. U jasně zářivých zdrojů jsou některé „barvy“ (tj. čáry) pohlceny a můžeme dotyčný prvek určit podle čar, které se ve spojitém spektru z hvězdy (nebo jiného objektu) jeví černé.

Dalším základním pojmem je frekvence neboli kmitočet. Je to počet kmitů či vln za vteřinu. Každá „barva“ má svůj kmitočet, neboť světlo (obecně elektromagnetické záření) je vlnové povahy a tedy kmitá. Také zvuk, přesněji tón, má svůj kmitočet. Jestliže pozorujeme pískající lokomotivu, slyšíme při jejím přibližování a pak při jejím vzdalování dva různé tóny. Píšťala však vydává pořád tentýž tón. Frekvence se nám jeví jiná díky pohybu lokomotivy. Nastává frekvenční posuv, známý jako Dopplerův princip. Podobný jev bychom mohli vidět u světelného zdroje, který se vůči nám pohybuje. U blížícího se zdroje se spektrální čáry (při rozkladu světla z nich) posouvají k modrému konci, kdežto při vzdalování zdroje k červenému konci spektra. Čáry jsou tytéž, jen jsou ve spektru kousek „vedle“. Dokonce můžeme z frekvenčního posuvu určit rychlost zdroje. Platí totiž jednoduchá úměra: čím je pohyb zdroje rychlejší, tím více jsou charakteristické spektrální čáry posunuty.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Rudý_posuv :

Lidské oko je schopno vnímat elektromagnetické záření o vlnových délkách od 400 do 800 nm. Tento obor spektra nazýváme viditelné světlo. Při krátkovlnné hranici tohoto oboru pozorujeme modrou, na dlouhovlnné pak červenou barvu.
Změny vlnových délek resp. frekvence, způsobené relativním pohybem zdroje elektromagnetického záření vůči pozorovateli, se samozřejmě projevují i na vlnových délkách, které lidský zrak nedokáže zachytit.
Doplňující vysvětlení nm = nanometry = miliardtiny metru, miliontiny milimetru.

Rozpínání vesmíru

Při pozorování vzdálených kosmických objektů byl už ve 30. letech 20. století pozorován posuv spektra směrem k červenému konci, čili tzv. rudý posuv. Nejjednodušší vysvětlení, které bylo také tehdy a až do sedmdesátých let přijímáno, je posuv podle Dopplerova principu.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Rudý_posuv :

Kosmologický rudý posuv v astronomii poprvé pozoroval a v roce 1924 popsal americký astronom Erwin Hubble při pozorování velmi vzdálených kosmických objektů (galaxií). Zjistil, že spektrální čáry chemických prvků ve spektrech těchto objektů jsou proti měřením v pozemských chemických laboratořích posunuty směrem k dlouhovlnnému konci spektra. Později objevil, že tento rudý posuv spektrálních čar je tím větší, čím větší je vzdálenost pozorovaného objektu od Země a že i galaxie vzájemně se od sebe vzdalují rychlostí tím větší, čím jsou od sebe vzdálenější (Hubbleův zákon).To nakonec vedlo k teorii o rozpínání vesmíru.

Později však musela být přijata jiná hypotéza, a to, že se rozpíná celý vesmírný prostor, spolu se všemi galaxiemi, že zvětšuje svůj „poloměr“. Obvykle se to modeluje nafukováním jednobarevného balónku a na něm jinou barvou namalovanými kruhy (představujícími ty galaxie). Jak balónek nafukujeme, jednotlivé galaxie se od sebe vzdalují. Místo myšlenky, že se vzdalují galaxie v netečném prostoru tedy vznikla myšlenka, že se rozpíná samotný prostor.

Původní hypotéza vedla E. Hubblea a jiné, zejména G. Gamowa, k myšlence: Jestliže se nyní jednotlivé hvězdné soustavy od sebe vzdalují, musely být v dávné minulosti „natěsnány“. To vedlo k teorii Velkého třesku: Vesmír byl velmi dávno (před o něco více jak desítkou miliard let) velice maličký, mnohem menší než tečka na konci věty. Byl ovšem nesmírně žhavý. Pak náhle vybuchl a začal se rozpínat. Díky nerovnoměrnostem se v některých místech vytvořily zárodky budoucích galaxií. Původní nedílná a neprůhledná směsice hmoty s energií se rozdělila na průhledný „prostor“ a viditelné hvězdné objekty. Rozpínání pokračovalo a pokračuje dále – podle přímé úměrnosti.

Teorie vesmírného rozpínání musela být změněna (viz obr. 4): Po velkém třesku nastalo velmi prudké, tzv. inflační, rozpínání. Původní plynulé rozpínání, probíhající podle přímkové závislosti (přímé úměry) bylo nahrazeno počátečním exponenciálním a následujícím zpomaleným rozpínáním. Exponenciální závislost znamená zvětšování závislé veličiny s mocninou „prvotní“ veličiny. Vzdalování vzniklých galaxií se zpomalovalo. Dnes jsme někde v třetině „vývoje“ a mohou nastat jeho tři následující varianty. První varianta: Rozpínání se asi za 20 miliard let zastaví a změní se na zmenšování. Asi za 40 miliard let se vesmír smrští opět do maličkého „bodu“ (křivka 1 v obr. 4). Druhá varianta: Hraniční případ, který se může „zvrtnout k první nebo třetí variantě (křivka 2). Třetí varianta: vesmír se bude rozpínat nezadržitelně dále, ovšem čím dál pomaleji (křivka 3).

V 70. létech a později však bylo zjištěno, že se rozpínání vesmíru v současnosti nezpomaluje, ale naopak zrychluje! Průběh „vývoje“ vesmíru musel být změněn potřetí. Nejprve, „na počátku“, inflační rozpínání, později zpomalení, ale asi před čtyřmi až sedmi miliardami let nejprve pomalé, ale později zrychlující se „zvětšování“ „prostoru či „vesmíru“ (křivka 4 v obr. 4) Přičítá se to tzv. temné energii, která ono oddalování galaxií zapříčiňuje. O této novodobé formě fyzikální skutečnosti ovšem už nic jiného nevíme.

Námitky proti myšlence rozpínání vesmíru

Poznatek, že se galaxie vzájemně vzdalují, že dokonce rychlost vzdalování je přímo úměrná jejich vzdálenosti, byl – jak jsem uvedl – nejprve vyvozen z Dopplerova principu. Tento princip nám říká, že objekt, který se vzdaluje prostorem, vysílá světlo, které jeví červený spektrální posuv. Jestliže se však vzdaluje sám prostor, pak výsledek pozorování onoho posuvu není způsoben jenom pohybem galaxií, nýbrž i pohybem (rozpínáním) prostoru mezi nimi.
Jestliže se rozpíná samotný prostor, potom je aktivní, není prázdný, nýbrž je tvořen čímsi, co dosud nazýváme vakuum (tj. Nic), ale ve skutečnosti jde o pole. Tento „prostor“ je docela něco jiného než matematický (geometrický) prostor, který sám o sobě nemá žádný reálný vliv na nic. Pole, které se přeneseně nazývá „prostor“, způsobuje červený spektrální posuv světla samotného, aniž by se objekt, vysílající světlo, sám musel vzdalovat. Může se dokonce „mírně“ přibližovat. Původní modrý posun (daný přibližováním objektu) se dlouhým letem zcela obrátí. A to vlivem hmotného „prostředí“, vlivem základního pole – „prostoru“, jímž nejen prochází, ale který světlo ovlivňuje.

Základní rozpor se nám osvětlí, jestliže ocitujeme z Greenovy „Struktury vesmíru“: Einstein ukázal, že prostorem se nic nemůže pohybovat rychleji než světlo. Jenomže galaxie se z velké míry prostorem vůbec nepohybují. Skoro veškerý jejich pohyb je důsledkem rozpínání samotného prostoru. A Einsteinova teorie nijak nezakazuje prostoru, aby se rozpínal tak, že dva body – dvě galaxie – od sebe tahá nadsvětelnou rychlostí. … U typických galaxií … je vlastní pohyb minimální a plně vyhovuje speciální relativitě, třebaže jejich vzájemný pohyb pramenící z rozpínání samotného prostoru může převyšovat rychlost světla. (Pozn.: výběr knihy byl učiněn podle její velmi dobré formulace dosavadních představ).

Jenže tomu pohybu je jedno, co jej způsobilo! Konečně i „vlastní“ pohyb galaxií přece má (údajně) svou příčinu ve Velkém třesku! Navíc: rychlost pohybu naší Galaxie vzhledem k Hydře je téhož řádu jako její rychlost, daná rozpínáním. Že by se jiné galaxie vzhledem
rozpínajícímu vesmíru skoro vůbec nepohybovaly, tedy že by se (téměř) nepohybovaly (napříč) prostorem, ale jenom společně s prostorem?

Jinak řečeno: Na vzdalování galaxií usuzujeme na základě pohybu netečného prostoru. Netečný prostor se ovšem nemůže rozpínat. Nebo: prázdný prostor nemůže být ještě prázdnější. To jeden úhel pohledu. Můžeme však uvažovat také takto: Jestliže se rozpíná samotný prostor, pak nemůže být netečný. Musí tedy působit na světlo (či obecně na záření) tak, že je bude „natahovat“, prodlužovat vlnovou délku. Velmi vzdálené objekty se tedy nemusejí vzdalovat, ale naopak se mohou přibližovat!

Jeden z důkazů velkého třesku?

Za pozůstatek čili relikt Velkého třesku je považováno mikrovlnné záření kosmického pozadí – CMBR (Cosmic Microwave Background Radiation) – a proto bývá také označováno jako reliktní záření. Stejnorodost CMBR nemusí znamenat, že vesmír se rozpíná rovnoměrně, že všude uplynul stejný čas od Velkého třesku. Může také znamenat, že vesmírný prostor, který sám vydává toto záření, zůstává „konstantní“. Maličké rozdíly ve frekvencích tohoto záření nemusejí znamenat jakési fluktuace, které v dávné minulosti vytvořily galaxie a jiné zářivé objekty. Mohou to být projevy kmitů částí prostoru, známka toho, že některé oblasti vesmíru se vzdalují a jiné přibližují – a to periodicky.

Pohybem naší Galaxie směrem k souhvězdí Hydry vzniká posun frekvencí CMBR. Tento posun se „odečítá“ od posunu ve směru opačném – podle Dopplerova principu – a tak se získává přesná stejnorodost záření. Všimněme si, že uvedený pohyb na frekvenci CMBR vliv má. Tzn., že tento „vlastní“ pohyb Galaxie a pohyb CMBR a tím i prostoru vlivem rozpínání musíme „dávat dohromady“. Pohyb galaxií vhledem k rozpínajícímu se prostoru však ne? Rychlosti obou pohybů jsou přitom srovnatelné, dokonce ta „vlastní“ je větší než ona druhá.
Kromě CMBR může existovat celá škála dalších druhů záření. Jestliže mohou být tato záření zaznamenávána, vzniká pro teorii Velkého třesku a rozpínání kosmu drtivá rána. Je-li CMBR jenom jedním z různých záření, které vydává prostor, jak vzniklo? Je-li jistou modulací základního pole, pak mohou existovat i jiné modulace s vyšší frekvencí. Tato záření by také jevila relativně větší „fluktuace“, rozdíly ve frekvencích.

Existuje jedno hodně „zamotané“ „vysvětlení“. Greene je formuluje takto: Obyčejně si představujeme, že vesmír povstal z bodu, kolem něhož neexistoval žádný prostor ani čas. V důsledku určitého druhu exploze z něj vyklíčil prostor i čas a vesmír se započal rozpínat. Jenomže pokud je vesmír prostorově nekonečný, musel být nekonečný už v samotném počátku při velkém třesku. V tomto počátečním okamžiku prudce stoupla hustota energie a teplota nesnesitelně vzrostla; takové podmínky panovaly všude, nejen v jediném bodě. … Po třesku se vesmír rozepnul, ale celkově se nezvětšil ani o chlup, neboť co je nekonečné, se už dál zvětšit nemůže. Narůstaly pouze vzdálenosti mezi galaxiemi. Co však znamená, že vzdálenosti mezi galaxiemi se zvětšovaly? Navíc, když se jinde tvrdí, že galaxie se rozpínají společně s prostorem? Jaký má význam tvrzení, že vesmír v okamžiku Velkého třesku byl menší než dnešní atom? Citované věty mohou také znamenat jakýsi „důkaz“, že vesmír je konečný. Avšak ani v tomto případě nelze mluvit o vzdalování galaxií a současně o jakési konstantní velikosti. Jiný problém: „hustota energie“ znamená její množství v objemové jednotce. Jak se mohla hustota „rozpínáním“ s časem zmenšovat, je-li objem stálý? Rozpínáním čeho?

Ještě proti rozpínání vesmíru

Nejpádnější námitka proti vesmírnému rozpínání (expanzi) je tato: Tento jev měříme teprve po dobu asi jednoho století. Opomineme, že získané hodnoty z počátků měření (30. a 40. léta) a dnešní hodnoty se od sebe značně liší. Důležitější je, že jsme zjistili „rozpínání“ po dobu jednoho sta let. Tento růst však časově prodlužujeme (aproximujeme) na desítky miliard let! Taková aproximace je vědecky naprosto nepřípustná. Průběh závislosti velikosti vesmíru na čase by totiž mohl být úplně jiný než původní přímkový nebo dnešní inflační – zpomalený – znovu se zrychlující! Docela dobře můžeme uvažovat také průběh periodický:

Naproti standardnímu modelu může vyplývat předpoklad „sinusového“ „vývoje“ (obr. 7): někde, v některých místech se část vesmíru „rozpíná“, v jiných se „smršťuje“, přičemž jde o periodickou závislost. Tzn., že v místech, kde se nyní galaxie od sebe vzdalují, se budou v budoucnu přibližovat a naopak. Jinak: rozpínání a smršťování je místní záležitost. Žádný Velký třesk se nekonal.

Musíme si ještě uvědomit, že svými dalekohledy můžeme pozorovat jen část „oblohy“, že ve směru rovníku naší Galaxie a v dosti široké oblasti kolem něj do vesmíru vlastně nevidíme. V oboru viditelného světla vůbec a v jiných oborech, zejména v oboru vln rozhlasového kmitočtu, „vidíme“ velmi „rozmazaně“. V pohledu nám totiž brání spousta hvězd naší Galaxie, která všechno „přezáří“ a také značné množství vnitrogalaktického prachu a plynu, které působí obdobně jako mraky na nebi.

Další okolností, svědčící proti myšlence Velkého třesku je, že v době vzniku této hypotézy nikdo neměl ani tušení o tzv. temné hmotě a temné (skryté) energii. Prostě byly do úvahy vzaty pouze hvězdy a jiné zářivé objekty. Dnes víme, že tzv. zářivá hmota činí pouhé jedno procento z celkové hmotnosti/energie vesmíru. Budeme teď vycházet z předpokladu, že se vesmír rozpíná. Když budeme myšleně postupovat v toku času zpětně, nemůžeme už předpokládat, že se hvězdy na sebe namačkají do malého prostoru: bude jim v tom bránit ona temná hmota a skrytá (temná) energie! Přece nemůžeme uvažovat pouhé 1% „vesmíru“ a 99% zanedbat!!

Domnívám se, že otázka vzniku vesmíru do vědy nepatří. Nemáme skoro žádné doklady o tom či onom dávném vývoji, před tolika miliardami let! CMBR – mikrovlnné záření kosmického pozadí – může být „pouhou“ modulací (úpravou) základního pole („prostoru“), stejně jako kterékoli jiné záření, a nikoli reliktem po Velkém třesku.
.
Na konec

Zde je namístě, abych vyjádřil své přesvědčení. Od mládí jsem křesťanem. Až do nedávna jsem se „zlobil“ na kreacionismy a kreacionismus. Myslel jsem si, že jde o směšování nesmísitelných přístupů. Svým hlubokým studiem zcela odborných – fyzikálních – článků a knih jsem však došel ke zcela jinému postoji. Zpochybnění přesného výkladu Bible, a to jak po duchovní, tak i po zcela praktické stránce, tzn. zpochybnění jednoznačné Boží tvůrčí činnosti vede k morální újmě a velkým prohřeškům neboli hříchům. Evoluční model ponechává Bohu snad jen roli nějakého usměrňovatele přirozeného výběru: když dochází evoluci „dech“ zasáhne Bůh a evoluci pozvedne na vyšší úroveň. Např. určitému primátovi vdechne duši a tak se ten primát stane člověkem. Tak tomu nemůže být.

Pokud by se někomu jevilo, že věřím v dlouhodobý vývoj vesmíru, jde jenom o dojem. Vědecká hypotéza a „náboženská“ víra jsou rozdílné „věci“. Ve fyzice se nám může jevit, že průběh vesmírných jevů je značně dlouhodobý, ale víra ví, že tomu tak není.
1. 5. a 6. 5. 2010

Odborná literatura

[1] Dostál J., Dostál V., Pojem fyzikálního vakua a jeho význam v novém fyzikálním obrazu světa, Matematika a fyzika ve škole, roč. 17. 1986/87, č. 5
[2] Zeldovič, J. B., Těorija vakuuma, byť možet, rěšajet zagadku kosmologii, Uspěchi fizičeskich nauk, Vyp. 3., Tom 133, 1981
[3] Le Sage, M., Lucréce Newtonien, Nouveaux Mémories de l´Académie Royal, Berlin 1782
[4] Achiezer, A. I., Rekalo, M. P., Biografija elementarnych častic, Kijev, Naukova Dumka, 1983
[5] Podolnyj, R. G., Něčto po imeni ničto, Znanije, Moskva 1983
[6] Levinová J., Jak vesmír přišel ke svým skvrnám, Argo a Dokořán, Praha 2003
[7] Gamow, G., Pan Tompkins v říši divů,, Mladá fronta 1986
[8] Grygar J., Horský Z., Mayer P., Vesmír, Mladá fronta 1979, část Kapitoly z kosmických dějin
[9] Hrbek, J., Radiační teorie gravitace a stavba hmoty. Gravitace jako nevyčerpatelný zdroj energie, SPN Praha 1979; autor je v některých partiích jaksi „mimo“
[10] Bodanis, D., E = mc2, Dokořán, Praha 2002
[11] Rees, M.., Náš neobyčejný vesmír, Dokořán, Praha 2002
[12] Greene, B., Elegantní vesmír, Superstruny, skryté rozměry a hledání finální teorie, MF Praha 2001
[13]. LaViolette, P., A., Velký třesk překonán, Starověké mýty o stvoření a věda kontinuálního stvoření, Volvox globator, Praha 1998; autor (dle nás) místy přehání
[a 14] Grygar, J., Žeň objevů 2001, nakladatelství Aldebaran, Valašské Meziříčí 2003
[a 15] Časopis 21. století extra „Tajemství vesmíru“, vydává RF Hobby, s.r.o., Praha, vyšlo 6. 5. 2004
[16] Weinzettl, V., Kosmologie, dogmata a mýty, nákladem autora v nakladatelství a vydavatelství H. H. 1993: Cenný je Slovníček
[17] Horský, J., Novotný, J., Štefaník, M., Úvod do fyzikální kosmologie, Academia Praha, 2004
[18] Časopis Vesmír: 78 (1999), č. 1 – Bousso, R., Zamotaný příběh kosmologické konstanty; 82 (2003); č. 12 – Webb, J., Mění se zákony přírody?; 83 (2004), č. 1 –Jersák, J., Mohou být fyzikální konstanty proměnlivé?
[19] Grygar, J., Vesmír jaký je, Současná kosmologie (téměř) pro každého, Mladá fronta, 1997
[20] Barrow, J., D., Teorie všeho, Mladá fronta, 1966
[21] Barrow, J., D., Teorie ničeho, Mladá fronta, 2005
[22] Čs. čas. fyz. 54 (2004), č. 5 – Durmanová, J., Zrození vývojové kosmologie; 55 (2005), č. 2 – Bičák, J., Einstein a jeho druhý život; Podolský, J., Teorie gravitačního záření
[23] Hawking, S., Penrose, R., Povaha prostoru a času, Academia Praha 2000
[24] Penrose, R., Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl, Mladá fronta Praha 1999
[25] Einstein, A., Theorie relativity speciální i obecná, F. Borový v Praze, 1923
[26] Einstein, A., Sobranije naučnych trudov v četyrjech tomach, I. Raboty po těorii otnositělnosti 1905 – 1920, II. Raboty po těorii otnositělnosti 1921 – 1955, III. Raboty po kinětičeskoj těorii, těorii izlučenija i osnovam kvantovoj mechaniki, IV. Stati, recenzii, pisma, evolucija fiziki, Nauka Moskva 1965 – 1967
[27] www.aldebaran.cz/ , webové stránky Katedry fyziky Fakulty elektrotechnické ČVUT, části stránky Fyzika/Kosmologie: Gravitace, Interakce, Kosmologie
[28] http://hp.ujf.cas.cz/, Wagner.V., Vakuum ve skutečnosti prázdnota není aneb kouzla kvantové fyziky
[29] www.thphys.uni-heidelberg.de/, Wetterich, C., Dunkle Energie – ein kosmisches Rätsel, Quintessence from time evolution of fundamental mass scale, Quintessence – a dynamical Dark Energy
[30] Wetterich, C., Cosmology and the fate dilatation symmetry, Nuclear physics B 302 (1988), 668 – 696; s nahlédnutím na předchozí: Cosmologies with variable Newton’s „constant“, Nucl. Phys.. B 302, 645 – 667
[31] Astropis, speciál 2004 – Šmída, R., Reliktní záření; Prouza, M., Temná hmota; 4/2004 – Kulhánek, Temná energie – realita nebo fikce?
[32] www.astro.cz/clanek/2282 – Hromadová, M., Mléčná dráha vibruje
[33] Kirshner, R., P., Výstřední vesmír, Paseka (Edice Fénix), 2005
[34] Macháček, M., Encyklopedie fyziky, Mladá fronta a Fond AV ČR pro vydávání vědecké literatury, 1995
[35] Výkladový slovník fyziky pro základní vysokoškolský kurz, Prometheus, 1999
[36] Hey, T., Walters, P., Nový kvantový vesmír, Argo/Dokořán, 2005
[37] Halliday, D., Resnick, R., Walker, J., Fyzika,Vysokoškolská učebnice obecné fyziky, Vutium a Prometheus Praha 2000, Část 5 – Moderní fyzika
[38] Hybášek, j., Geofyzika, VUT Brno, 1988; Pospíšil, L., Šutora, A., Praktická geofyzika, CERM Brno, 2003 – části o seismice
[39] Greene, B., Struktura vesmíru, Čas prostor a povaha reality, Paseka, 2006
[40] Polkinghorne, J., Kvantový svět, Aurora Praha, 2000; Věda a teologie, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002; Kvantová teorie, Průvodce pro každého, Dokořán 2007
[41] Heisenberg, W, Fyzika a filosofie, Aurora Praha, 2000
[42] http://hp.ujf.cas.cz/, Wagner, V., Těžké neviditelno aneb jaké částice tvoří temnou hmotu
[43] Gribbin, J., Vesmír, Euromedia Group k.s., Praha 2003
[44] Laszlo, E., Věda a akášické pole, Integrální teorie všeho, Pragma Hodkovičky, 2005; „akášické“ = „základní“; autor však (podle nás) zachází daleko, zejména v úvahách o vlivu tohoto pole na lidské vědomí a v „paměti vesmíru“.
[45] Einstein A., Infeld, L.: Fyzika jako dobrodružství poznání, Aurora Praha 2000
[46] Hoyle, F., Burbidge, G., Narlikar, J., V., A Different Approach to Cosmology, Cambridge, University Press, 2000
[47] Wheeler, J., A., A Journey into Gravity and Spacetime, Scientic American Library, New York, 1999
[48] http://uk.arxiv.org/abs/astro-ph/ Das, R., Kephart, T. W., Scherrer, R. J., Tracking quintessence and k-essence in a general cosmological background; Krauss, L. M., Scherrer, R. J., The Return of a Static Universe and the End of Cosmology; Scherrer, R. J., Phantom Dark Energy, Cosmic Doomsday, and the Coincidence Problem; Scherrer, R. J., Dark Energy Models in the w − w´ Plane; W. Chen, S. Hanestad, Scherer, R. J., Cosmic microwave background and large scale structure limits on the interaction between dark matter and baryons; Bo Feng, Mingzhe Li, Yun-Song Piao, Xinmin Zhang, Oscillating Quintom and the Recurrent Universe
[49] htttp://astronuklfyzika.cz/Gravitace Dodatek B – Ullmann, V., Unitární teorie pole; www.aldebaran.cz/bulletin – Kulhánek, P., Ohlédnutí za černými děrami
[50] Dodelson, S., Kaplinghat, M., Stewart, E., Solving the Coincidence Problem: Tracking Oscillating Energy, Physical Review Letters 85, 25, 2000; Griest, K., Toward a possible solution to the cosmic coincidence problem, Physical Review D 66, 123501, 23002, 2002
[51] Čs. čas. fyz. 56 (2006), č.6 – Křížek, F., Pozoruhodná jádra s halem; 57 (2007), č. 5 – Šamaj, L., Elektromagnetický Casimirov jav
[52] Astropis 1/2007 – Prouza, M., Nobelova cena za snímek pozadí; 3 a 4/2007 – Grygar, J., Prouza, M., Letošní pohled na vesmír vloni; 1/2008 – Prouza, M., Kde selhává teorie relativity?
[53] www.mwm.cz¬/index1.p¬hp/mwm/mw¬m/image0index1.php?make=rubrika&idr=48&p-jmeno=&k¬redit=&p¬1, Paul Davies, Tekoucí vesmír
[54] Jiří Chýla, Fyzikální ústav AV ČR, Od barevných kvarků ke kvantové chromodynamice – a Nobelově ceně za fyziku v roce 2004
[55] Langer, J., Pohled na okraj nedohledna, Nobelova cena za fyziku 2006 Vesmír 85, listopad 2006
[56] Jersák, J., Rozpínání vesmíru podle soudobých poznatků, Vesmír 87, 2008/1; Rozpínání vesmíru, Čs.čas.fyz. 58 (2008), č.3; Vančura, A., Neutrina a co o nich víme, Čs.čas.fyz. 58 (2008), č.3
[57] Vesmír 87 (2008), Horák, J., Objev prstence temné hmoty v kupě galaxií (leden); Turner., M., Skrytá látka a skrytá energie ve vesmíru (červenec); Šmída, R., Prouza, M., Svět nejvyšších energií (srpen)
[58] Barrow, J., D., Nové teorie všeho, Hledání nejhlubšího vysvětlení, Argo/Dokořán 2008
[59] http://www.astrovm.cz/eso, 2009, Objeveny rušné továrny na hvězdy; APEX detekoval výtrysky z černé díry; Silný vítr okolo lodního kýlu
[60] http://arxiv.org/abs/, Branderberger, R., H., Alternatives to the Inflationary paradigm of the Structure Formation; Frampton, P., H., Past Eras In Cyclic Cosmological Models; Novello M., Bouncing universes; Kraemer, S. a kol., Active Galactic nuclei and their role in Galaxy Formation and Evolution; Hhwang, J. a kol., Roles of dark energy pertubations in the dynamical dark energy models. Can we ingnore them?; Roseboom, I. a kol., The History of Star Forming Galaxies and their enviroment as seen by Spitzer: A Review; Ferrer, F. a kol, Secular evolution of galaxies and galaxy clusters in decaying dark matter cosmology; Hahn, O. a kol., The tidal Origin of the Enviroment Dependence of Halo Assemly, Park, D., Lee, J., The Bridge Effect of Void Filaments