Vysvětlení:

Nejprve zde uvádím krátký dotaz, který jsem dnes (12. 4. 2010) dostal emailem od pana V. K., na který neumím odpovědět. Protože mě však pan Václav Dostál poslal článek "Nová teorie původu života" a jevila se mi souvislost mezi tímto dotazem a následným článkem, uvedl jsem to tu také.

Myslím, že po přečtení článku "Nová teorie původu života", tedy těchto evolucionisticko-ateistických fantazmagorií, si každý kreacionista opět šťastně zavrní nad svojí střízlivou, tvrdě realistickou vírou v Boha, a připomene si známou myšlenku:

"Tak velkou víru, jakou mají ateisti v tvůrčí schopnosti svých božstev (Dlouhý čas, Hmota a Náhoda), bych chtěl mít já v Boha skutečného, živého". Pokud Vám božstva "Dlouhý čas", "Hmota" a "Náhoda" implikují postavy jedné pohádky (Dlouhý, Široký a Bystrozraký), tak je to shoda čistě náhodná.

Pavel Kábrt

Zde je ten dotaz:

Dobrý den,

nedávno jsem si přečetl, že byl úspěšně syntetizován prvek s protonovým číslem 117. Přitom jsem se dozvěděl, že v přírodě se vyskytuje pouze 92 prvků. Vidím určitý rozpor v práci náhody, která podle vědců v případě živých organizmů za 4,5 miliard let vytvořila na zemi z jednoduchých prvků celou živou přírodu ve vší rozmanitosti, ale v celém vesmíru se ji nepovedlo vytvořit ani jeden nový prvek. Přitom vytvoření živé buňky mi přijde o něco složitější, než implantace neutronu do jádra, navíc, když je vesmír plný jaderných reakcí, které by měly být pro vytváření nových prvků přímo ideální líhní. Víte o tom něco? Zajímalo by mě, jak se to "rigorózně" vysvětluje.

V.K.

Nová teorie původu života
Vznikl život z prvotních planet záhy po velkém třesku?
Václav Dostál
11. 4. 2010

Asi deset let se zabývám otázkami spojenými s černými děrami, velkým třeskem a běžným – tzv. standardním – kosmologickým modelem. Jsou to problémy velmi blízké oblasti mého soukromého studia, která by se dala nazvat „ Úloha vakua (nejen) v kosmologii“. V úterý 6.10.2005 byl publikován na internetovém portálu http://arxiv.org článek „The Origin of Life from Primordial Planets” („Původ života z prvotních planet“) autorů C.H.Gibson, R.E. Schild, N. Ch.Wickramasinghe (arXiv:1004.0504).

Autoři (v Závěru) píší: „Standardní model temné energie – temné hmoty (LCDMHC) je fatálně defektní, idealistický, odsouzený k nezdaru nesprávnými bezesrážkovými předpoklady neturbulentních pohybů tekutin bez tření.… …HGD (hydrogravitační dynamika) vede bezprostředně k životu a jeho kosmického přenosu. LCDMHC vyžaduje zázraky.“

Standardní model vzniku vesmíru a jeho struktur (tj. galaxií, skupin galaxií a dalších objektů) vysvětluje tento vznik velkým třeskem. Z pozorování rozkladu světla (a jiného záření) ze vzdálených kosmických objektů vychází předpoklad, že tyto objekty se od nás vzdalují. To podle onoho standardního modelu znamená, že v dávné minulosti byly hvězdy na sebe namačkány a pak velkým výbuchem prudce – tzv. inflačně – expandovaly. Postupem doby se začala primární hmota (neznámého druhu) koncentrovat podél jadérek, vytvořených náhodnými malými změnami „prostoru“. Vznikly prvé hvězdy, které ovšem měly krátkou „životnost“, takže se brzy rozlétly a vznikaly hvězdy druhé a později i třetí generace. Opakovanými výbuchy zanikajících hvězd měly vznikat kolem nově se tvořících hvězd planetární soustavy – podobné naší Sluneční soustavě. Až na Zemi či dalších podobných planetách jiných hvězd vznikly příhodné podmínky, měl v „prapolévce“ vzniknout prvotní jednoduchý život.

Nyní se však ukazuje, že tento model není přijatelný, že je „fatálně defektní, idealistický, odsouzený k nezdaru“. To proto, že „standardní modely pro evoluci vesmírných struktur a standardní modely pro tvorbu života na Zemi se nemohou smířit se záplavou nových důkazů z moderních dalekohledů.“

Standardní model velmi prudkého rozpínání vesmíru, ale s hladkým průběhem je tedy nutné opustit. Autoři ovšem neopouštějí základní myšlenku velkého třesku. Jen v něm předpokládají mohutné víření čili turbulenci. Bezprostředně po „okamžiku“ velkého třesku měly vznikat velké víry – viskózních (vazkých) jader či „kuliček“. Tyto víry měly významně pomáhat prudkému rozpínání. „Takto turbulentní velký třesk poháněný turbulentní inflací prostoru je blízký adiabatickému (otevřenému) a může takovým zůstávat po nějakou dobu.“ Původně nevířivou inflaci (prudké rozpínání) tedy autoři nahrazují turbulencí. Jinými slovy, nahrazují standardní kosmologický model modelem „hydrogravitační dynamiky (HGD)“. Zatímco standardní model je pro ně fatální, idealistický a vyžadující zázraky, model HGD má vysvětlovat i vznik a rozšíření života ve vesmíru.

V novém modelu mělo dojít v období třicet až tři sta tisíc roků po velkém třesku nejprve ke vzniku prvotních planet (a prvotních měsíců a prvotních komet). Poté se měly tyto protoplanety (protokomety a protoměsíce) shlukovat a následně vytvářet prvotní hvězdy. Během poměrně krátké doby měly tyto protohvězdy vybuchávat, expandovat. Při tom pak vyvrhovat kromě „těžkých“ prvků také „zárodky“ života neboli „panspermie“. Z úlomků hvězdy se měly tvořit „zamrzlé“ planety, na nichž byly tyto zárodky dlouhodobě uchovány. Rozpínání „vesmíru“ už nebylo tak prudké, ale stále prý existovaly jen nevelké vzdálenosti mezi hvězdami a planetami. Panspermie se mohly přes tyto vzdálenosti volně dostávat od jedné planety či hvězdy ke druhé. Co bylo dál, to autoři nepíší. Asi počítají s běžnou „hypotézou“ „uhnízdění“ života na planetách s vhodnými podmínkami. Píší jen o „nákaze (infekci).

Např. takto: „Exponenciální samo-replikace života tedy může být nejlehčeji naočkovaná planetami a kometami, které byly vypuzeny protogalaxiemi“. Autoři porovnávají oba kosmologické modely: „Jak je ukázáno na 1. obr., podmínky pro tvorbu a přenos života jsou optimální bezprostředně po tvorbě prvých hvězd a prvých explozích hvězd, brzy po převodu plazmatu na plyn.“

Na prvním obrázku vidíme, že život podle standardního (LCDMHC) modelu začíná („life begins“) až asi po 7 miliardách let, kdežto podle HGD modelu brzy po velkém třesku. Vznik panspermií „má na svědomí“ velké víření (turbulence). Na obr. je (vpravo) uvedeno, že temná energie neexistuje (No Dark Energy), takže nastane (ve velmi vzdálené budoucnosti) „velký křach“ („big crunch“) – tj. prudké zborcení vesmíru do nuly. „Temnou energii“ ovšem uvádějí – ve ztotožnění s „kosmologickou konstantou L“ („L“ je velké písmeno „lambda“). Na druhém obrázku si povšimněme porovnání „jader života“ (uprostřed žlutého kužele) s dnešními „skvrnami“ v mikrovlnném záření komického pozadí (CMB). Zcela dole je zakresleno ono víření jako příčina vzniku života. Výslovně se zde uvádí, že jde o optimální čas pro tento vznik .

Důležitým faktem je, že „Pomocí HGD je život ve vesmíru obecný a existuje v celém prostoru na galaktických a nadgalaktických měřítcích, brzo od začátku po období plynu“. Jinak řečeno vesmír je životem „zaplaven“. Jako důkaz má složit pozorování spekter dalekých záření, která jsou shodná se spektry zemských uhlovodíků. Autoři ovšem zapomínají, že přítomnost uhlovodíků není přítomností života! Životní formy sice uhlovodíky obsahují, ale navíc jsou tvořeny informacemi. Ony informace jsou umístěny v DNA. DNA je, jak známo, velmi složitou strukturou, s přesnými pořadími organizace života. Jakmile by zde byla náhodná posloupnost těchto pokynů, o žádnou živou formu by nemohlo jít!

Je dosti kuriózní, že prvotní planety měly být tvořeny temnou hmotou! To je hodně zvláštní tvrzení, protože nikdo vlastně neví, co to temná hmota je, čím je tvořena a jak je strukturována. Autoři tvrdí, že temná hmota je složena z neutrin. Neutrina jsou drobné částice, o nichž také mnoho nevíme. Jiní autoři možnost složení temné hmoty sice připouštějí, ale současně také zpochybňují. Ne tak autoři daného článku: ti si jsou jisti!

Dále je zvláštní, že se autoři (mj.) opírají o pozorování jedné planetární mlhoviny (zvané Helix). V infračerveném zobrazení je vidět odtlačování zářivých objektů tlakem záření z centrální hvězdy na okraj tamní planetární soustavy. O oněch objektech autoři soudí, že jde o protoplanety nebo protokomety. Spolu s nimi je tlakem „světla“ z centrální hvězdy prostor „čištěn“ od prachu. Přitom onen prach má být nějak „infikován“ životem. Jestliže tamní systém porovnáme s naší Sluneční soustavou, tak můžeme konstatovat, že tlak světla z našeho Slunce ještě nestačil meziplanetární prostor této soustavy „vyčistit“. Stále se v něm nachází dost mezihvězdného prachu. To svědčí o „mládí“ naší Sluneční soustavy. Vycházelo by, že planetární soustava v oné mlhovině je přibližně stejně stará. Jestliže uvážíme, že by podle své vzdálenosti měla být podstatně starší (že ji vidíme takovou, jakou byla v minulosti), vzniká zde závažný problém: Jak je vesmír vlastně starý?

Podobné tvrzení vyslovují autoři i pro pozorované Malé Magellanovo mračno. „Obr. 3. je infračervené zobrazení malého Magellanova mračna. Zde se možná objevuje biologický prach – zobrazen je slabě zeleně.“

Závěrem se pokusím shrnout nové „poznatky“: Život nemohl vzniknout až po několika miliardách let od velkého třesku. Vznikl však velmi záhy po něm, v období přeměny plazmatu na plyn. Jeho první zárodky lze klást do období jenom 30 000 let a jeho globální rozšíření po celém vesmíru až do období 300 000 roků po velkém třesku. V tomto období měly nejprve vznikat prvotní planety a vířící prach, obsahující panspermie. Dokud byly vzdálenosti mezi prvotními planetami malé, mohly se panspermie přemísťovat od jedné ke druhé. Část z nich „zamrzla“ po značnou dobu a tak se život mohl „uhnízdit“ na planetách, kde už existovaly správné podmínky pro jeho evoluci. To, že ony zárodky procházely prudkými teplotními změnami mezi velkým žárem a hrozným „mrazem“, blízkým absolutní nule, a že takové změny „statečně“ překonaly, to je tedy zázrak. Autoři odmítají zázrak vzniku života podle standardního modelu, ale z jejich HGD modelu vyplývá jiný zázrak. Zázrak nesmírné, neuvěřitelné schopnosti života překonávat prudké „klimatické“ změny a zázrak jeho globálního rozšíření po celém vesmíru.

Nemyslím si, že víra autorů uzdravuje