Bezva Hoste!
Náš poslední císař Karel I. byl blahořečen svatou stolicí. Jeho život byla úporná snaha splnit roli vladaře a křesťana. To byl také důvod jeho blahořečení a nynější snahy o svatořečení. To byl také důvod, že nesplnil světský slib a vrátil se do předem prohraného boje se zednáři a ateisty, neboť důležitější slib je Bohu.
Když se člověk podívá na dnešní vládce, včetně degenerovaného Černohorce a válečného TOP štváče, zcela jednoznačně volí monarchii.
Tvůj diskusní příspěvek okamžitě zasílám svému synu, který si vzal biřmovací jméno po Karlu I.
A co Zita? Karel I. byl sice vladař, ale jak je zcela jasně známo i z naší současné skutečnosti, v zemi vládnou generálové nebo ministři války, kteří se falešně nazývají ministři obrany. Jak jinak by se mohly nakupovat zbraně za nekřesťanské peníze, jak jinak by se mohly vyvíjet zbraně v křesťanských zemích, jak jinak by mohly USA žít z válečného šílenství, neboť blahobyt USA pochází z velké míry z vývozu zbraní, činící 2/3 světového obchodu se zbraněmi?
Karel I. byl nucen generály použít v I.světové válce válečný plyn. Když nebylo vyhnutí dal souhlas pouze s plynem, který nezabíjel. Žádný sarin, soman, tabun, chlór, ale pouze slzotvorný plyn, který dostal jméno "Zita".
Jinak příběh určitě použiji při výuce náboženství. Vřelé díky a nebuď jen host. Buď tu s námi, Kromě Tritura, který píše dlouhé, byť velmi přínosné příspěvky, jsou tu bezvadní kámoši, třeba i lumpové, synové s. či čulisové, ale myslí to dobře. A navíc zde přispívá i urozená Klarisa.

co jsme teď vy,byli jsme i my,to co jsme teď my,budete i vy.Stávalo napsáno nad některými vesnickými hřbitovy.Trefně vystihuje pravdivost pomíjivosti krátkého lidského života.Rod Habsburků je pochován v kapucínské hrobce ve Vídni.Viděl jsem kdysi dokument kdy byla pochovávána ,myslím v roce 1988 Zita Habsburská-poslední česká panovnice-manželka Karla I.Její pohřeb na mě zapůsobil,protože před vstupem do kapucínské hrobky jsou volně mými slovy formulovány tyto věty.Omlouvám se,že neznám všechny tituly vladařů Habsburských.Zaklepání na vrata hrobky.Zevnitř se ozve .Kdo chce vstoupit?Zde je císařovna rakouská,uherská,královna česká,vévodkyně parmská,korutanská,tyrolská,kněžna těšínská,dalmatská,chorvatská,banátská,panovnice Zita Habsbuská.Zevnitř se ozve.Tu neznám.Znovu se zaklepe na vrata.Opět dotaz.Kdo vstupuje?Odpovědí je.Dobrá katolička z Boží vůle císařovna Zita Habsburská.Opět se zevnitř ozve.Tu neznám.Napotřetí zaklepání na dveře.Kdo je tam se ozve z hrobky.A odpovědí je.Zde stojí ubohá hříšnice a kajícnice Zita.Načež zní odpověď.Tu znám,už jsi očekávána .Pojď dále a vrata hrobky se otevřou.Tento úžasný obřad mají Habsburkové už po staletí,kdy byli nejmocnějším panovnickým rodem Evropy,ale i světa.Tento obřad jim stále připomíná,že všechna světská sláva,ale i moc je pomíjivá.Jaký to rozdíl s pompézními pohřby různých star,diktátorů,tyranů,demokratických politiků,ale i některých běžných občanů.Smrt je v tomto neúplatná.Přijde si pro každého.Proto je důležité žít každý den tak,aby se ji jednou mohl člověk směle podívat do tváře a říci,můj život zde nebyl zbytečný ,vše co jsem v životě pokazil jsem se pokusil dle svých sil napravit,takže mohu s klidem jít.

Myslím, že v učení Svědků Jehovových je těch rozporů víc než jen pokud jde o Ducha Svatého, ale pokud jde o tvůj poslední odstavec budu si ho muset přečíst ještě zítra dopoledne náležitě posilněn a napojen, protože zjišťuji, že dnes na to už nemám ani kapku inteligence. Proto jdu okamžitě spát dám si meduňku na spaní a vyhnu se všemu co by mě mohlo před spaním fyzicky unavit.
Snad se mi dobijí baterky a zvládnu to
Dobrouu noc !!!

Omlouvám se všem, že jsem Tritura přechválil.

Ve svém článku o pravdě si vybíral skutečně stanoviska radikálního skeptika, který se sám vyvrací. Důkaz je jednoduchý.
Teze: Některý soud je pravdivý
Antiteze: Žádný soud není pravdivý

Antiteze se sama zahrnuje do množiny soudů a sama se vyvrací svou konstatační složkou a svým obsahem. Pokud je antiteze vyvrácena a nepomohou ani sofistikované plácaniny Bertranda Russela o metajazyce a pod., je pravdivá teze.

Myslím, že celé Triturovo pojednání je zcestné neboť vychází z pozice radikálního skeptika. Dokazování pravdy z Bible je sice velmi zajímavé, nicméně v učení svědků Jehovových je zásadní rozpor v chápání Ducha svatého jako činné síly - přitom všechny křesťanská náboženství podávají důkazy o tom, že je osoba.

Doporučuji Kritický realismus, filosofický směr, o kterém se Triturus ke své škodě vůbec nevyjádřil a který jediný uznává hodnotu lidského myšlení, kategorický soud, princip sporu a shodu subjektu s predikátem v kategorickém soudu.

Stručný popis negativistů ze studia noetiky v Academii Bohemica. Velmi doporučuji, ale je to velmi, velmi náročné.

Vidíme tedy, že shoda pozitivistů s existencialisty v negaci vědeckých možností filosofie vychází jejich hlubší shody, a sice ze shody v přijetí agnostické negace neempirických, metafyzických pravd. První negace je na úrovni teorie vědy, druhá, fundamentální je už noetická; spojitost je evidentní. Kritické posouzení konsensuální negace racionální metafyziky u pozitivistů a existencialistů tedy předpokládá noetickou verifikaci či falzifikaci agnostické skepse.,
Agnostická limitace filosofického myšlení je jedním ze dvou nejvýznamnějších rezultátů celkového založení a vývoje novověké teorie poznání. Vypovídá o rozsahu legitimního poznání; omezuje ho na empirii. Druhý rezultát je neméně negativistický. Upírá lidskému poznání hodnotu definitivních, racionálně neodvolatelných, nevývratných pravd. Odnímá mu vnitřní stabilitu proměnnou všech jistot v pouze pravděpodobná, vždy omylná přesvědčení. V tomto aspektu lze mluvit hlubinné skepsi, která důsledku novověkých řešení problému poznání provládá filosofií nové ho věku - zpočátku latentně, později stále zřetelněji. V postmoderní éře propukla naplno

JEDEN muž z univerzitního města Uppsala ve Švédsku se rozhodl, že prostuduje nauky různých náboženství, která v tomto městě existují. Dokonce navštěvoval místa, kde věřící Boha uctívají. Poslouchal duchovní, kteří kázali, kladl lidem otázky. Všiml si, že pouze svědkové Jehovovi jsou přesvědčeni o tom, že „nalezli pravdu“. Uvažoval, jak mohou svědkové něco takového tvrdit, když existuje tolik
různých náboženských názorů.

Myslíte si vy osobně, že je možné najít pravdu v otázce náboženství? Bylo by dokonce možné rozhodnout o tom, co bychom mohli nazvat absolutní pravdou?

Filozofie a pravda

Lidé, kteří studovali filozofii, si vytvořili názor, že lidstvo nemůže absolutní pravdu objevit. Možná víte, že filozofie byla definována jako „věda, která se snaží vysvětlit počátek bytí a života“. Pravdou však je, že tak daleko se filozofie dostane zřídka. Švédský spisovatel Alf Ahlberg ve své knize Filosofins Historia (Dějiny filozofie) napsal: „Mnoho filozofických otázek je takových, že na ně není možné s konečnou platností odpovědět . . . Mnoho lidí zastává názor, že všechny metafyzické problémy [týkající se základní podstaty věcí] patří do této . . . skupiny.“

Proto ti lidé, kteří se snažili nalézt odpovědi na různé důležité otázky života prostřednictvím filozofie, se často dožili jen zklamání či bolesti. Ve své knize Tankelinjer och trosformer (Myšlení a náboženská víra) švédský spisovatel Gunnar Aspelin řekl: „Jedna ze skutečností, které vidíme, je skutečnost, že příroda se o člověka nezajímá o nic víc než o motýla a komára . . . Tváří v tvář silám, které ve vesmíru a v našem vnitřním světě hrají svou hru, jsme bezmocní, absolutně bezmocní. To je ten pohled na život, který se tak často objevuje v literatuře před koncem století, v němž lidé vkládali své naděje do pokroku a snili o lepší budoucnosti.“

Musí být pravda zjevena?

Je tedy jasně patrné, že lidé ve své snaze poznat pravdu o životě neuspěli, a nezdá se, že by se jim to někdy mohlo podařit. Máme tedy dobrý důvod, abychom došli k závěru, že je nutné určité božské zjevení. To, co mnozí lidé nazývají knihou přírody, nám určité zjevení poskytuje. Ačkoli se v ní nedočteme o původu života vše do posledních detailů, ukazuje nám, že existuje něco mnohem uspokojivějšího, než je pouhé materialistické vysvětlení života. Stéblo trávy, které roste směrem nahoru, se totiž řídí jinými zákony než kameny padající v rokli. Živá příroda roste a je organizována tak, jak to v neživé přírodě nepozorujeme. Jeden proslulý znalec práva a náboženství proto mohl říci: „[Boží] neviditelné vlastnosti jsou totiž jasně patrné od stvoření světa, protože je lze pochopit z učiněných věcí.“ (Římanům 1:20)

Abychom však zjistili, kdo za tím vším růstem a organizací je, potřebujeme ještě další zjevení. Neměli bychom snad očekávat, že takové zjevení bude existovat? Nebylo by rozumné očekávat, že Ten, kdo na zemi stvořil život, svému vlastnímu stvoření o sobě něco zjeví?

Bible o sobě prohlašuje, že právě takovým zjevením je. V našem časopise jsou často uváděny důvody, proč tomuto prohlášení můžeme věřit, a mnoho přemýšlivých lidí mu věří. Za povšimnutí stojí už sama skutečnost, že muži, kteří psali Bibli, se velmi snažili ukázat, že to, co píší, není z nich. Více než na třech stech místech nacházíme výroky biblických proroků jako „Tak řekl JHWH“. (Izajáš 37:33; Jeremjáš 2:2; Nahum 1:12) Asi víte, že muži a ženy, kteří píší knihy nebo články, obvykle svá díla s chutí podepisují. Avšak pisatelé Bible se drželi v ústraní; v některých případech je dokonce obtížné rozhodnout, kdo určitou část Bible napsal.

Jiný rys Bible, který můžete považovat za významný, je její vnitřní soulad. Je to skutečně pozoruhodné, když si uvědomíme, že šedesát šest biblických knih bylo napsáno v období 1600 let. Představte si, že půjdete do nějaké veřejné knihovny a vyberete si šedesát šest náboženských knih, které byly napsány během šestnácti století. Pak tyto knihy necháte svázat do jednoho svazku. Očekávali byste, že tento svazek bude mít jednotný námět a souvislé poselství? Sotva. To by se musel stát zázrak. Ale zamyslete se nad tímto: Knihy Bible mají jednotný námět a skutečně se navzájem potvrzují. Z toho je vidět, že musel existovat jeden vrchní organizátor neboli autor, který psaní celé Bible řídil.

Je tu však něco, co potvrzuje božský původ Bible daleko více než cokoli jiného. Proroctví — což jsou předem napsané informace o tom, co se v budoucnosti jistě stane. Takové výroky jako „v ten den se stane“ a „v konečné části dnů se stane“ jsou pro Bibli charakteristické. (Izajáš 2:2; 11:10, 11; 23:15; Ezekiel 38:18; Ozeáš 2:21–23; Zecharjáš 13:2–4) Stovky let před tím, než se na zemi objevil Ježíš Kristus, uvedla proroctví v Hebrejských písmech detaily o jeho životě — od narození až po smrt. Nemůžeme dojít k jinému rozumnému závěru, než že Bible obsahuje pravdu o životě. Také sám Ježíš to potvrdil slovy: „Tvé slovo je pravda.“ (Jan 17:17)

Náboženství a pravda

I mnoho lidí, kteří tvrdí, že Bibli věří, neuznává, že by bylo možné najít absolutní pravdu. John S. Spong, duchovní ze Spojených států, k tomu řekl: „Musíme si . . . přestat myslet, že máme pravdu a že ostatní lidé se na to musí dívat stejně, a musíme si uvědomit, že absolutní pravdu nemůže pochopit nikdo z nás.“ Římskokatolický pisatel Christopher Derrick uvádí jeden z důvodů, proč se lidé dívají na nalezení pravdy tak negativně: „Jakákoli zmínka o náboženské ‚pravdě‘ s sebou nese určité tvrzení, že něco víme . . . Tím naznačujete, že někdo jiný nejspíš pravdu nemá, a to je naprosto nepřijatelné.“

Přemýšliví lidé však mohou mít užitek z toho, když zváží několik otázek, které s tím souvisejí. Kdyby se pravda nedala najít, proč by Ježíš říkal: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“? A proč by jeden z Ježíšových apoštolů říkal, že Boží vůlí je, „aby lidé všeho druhu byli zachráněni a přišli k přesnému poznání pravdy“? Proč se slovo „pravda“ objevuje v Křesťanských řeckých písmech ve spojení s vírou více než stokrát? Proč, jestliže se pravda nedá najít? (Jan 8:32; 1. Timoteovi 2:3, 4)

Ježíš však poukázal nejen na to, že pravda se najít dá, ale ukázal také, že její nalezení je požadavkem, jestliže chceme, aby Bůh schválil způsob, jak ho uctíváme. Když jedna Samaritánka uvažovala o tom, jak má být Bůh správně uctíván — zda tak, jak to dělali Židé v Jeruzalémě, nebo tak, jak to dělali Samaritáni na hoře Gerizim —, Ježíš jí neřekl, že pravda se nedá najít. Řekl: „Praví ctitelé budou uctívat Otce duchem a pravdou, neboť Otec skutečně hledá takové lidi, aby ho uctívali. Bůh je Duch a ti, kteří ho uctívají, musí uctívat duchem a pravdou.“ (Jan 4:23, 24)

Mnoho lidí tvrdí, že ‚Bible se dá vykládat různě a nikdo nemůže s jistotou říci, co je pravda‘. Je ale Bible skutečně napsána tak mlhavě, že si nemůžete být jisti, jak jí máte rozumět? Je pravda, že určitý prorocký a symbolický jazyk může být těžko pochopitelný. Bůh například řekl proroku Danielovi, že jeho knize, která obsahuje mnoho prorockých pasáží, se nebude úplně rozumět, dokud nepřijde ‚čas konce‘. (Daniel 12:9) A je jisté, že určitá podobenství a symboly je potřeba vyložit.
Je však jasně patrné, že o základních křesťanských naukách a morálních hodnotách, které jsou nepostradatelné, pokud máme Boha uctívat v pravdě, mluví Bible velmi přímočaře. Nedává žádný prostor pro odporující si výklady. V dopise Efezanům se o křesťanské víře mluví jako o ‚jedné víře‘ a z toho je vidět, že nemělo existovat více druhů víry. (Efezanům 4:4–6) Možná by vás zajímalo, jak je možné, že ‚existuje tolik různých „křesťanských“ denominací, když se Bible nemůže vykládat různými způsoby‘? Odpověď najdeme, když se podíváme do doby krátce po smrti Ježíšových apoštolů, kdy se rozvíjelo odpadlictví od pravé křesťanské víry.

‚Pšenice a plevel‘

Ježíš toto odpadnutí předpověděl v podobenství o pšenici a pleveli. Sám Ježíš vysvětlil, že „pšenice“ představuje pravé křesťany; „plevel“ představuje falešné neboli odpadlé křesťany. „Zatímco lidé spali,“ řekl Ježíš, „nepřítel“ zasel na pšeničné pole plevel. To se začalo dít poté, co apoštolové zemřeli. Toto Ježíšovo podobenství ukazuje, že praví křesťané budou smíšeni s falešnými až do ‚závěru systému věcí‘. Totožnost pravých křesťanů byla tedy během staletí nejasná, protože náboženské pole ovládali lidé, kteří se křesťany pouze nazývali. V ‚závěru systému věcí‘ má však nastat změna. „Syn člověka vyšle své anděly“, aby oddělili tyto falešné křesťany od pravých křesťanů. To znamená, že v té době už bude snadné poznat křesťanský sbor — bude totiž stejný, jako byl v době apoštolů. (Matouš 13:24–30, 36–43)
Izajášovo i Micheášovo proroctví říká, že k tomuto shromažďování pravých ctitelů dojde „v konečné části dnů“. Izajáš říká: „V konečné části dnů se stane, že hora Jahweho domu bude pevně založena nad vrcholkem hor a jistě bude pozvednuta nad pahorky; a budou k ní proudit všechny národy. A mnoho lidí jistě půjde a řekne: ‚Pojďte a vystupme na Jahweho horu, k domu Jákobova Boha; a bude nás poučovat o svých cestách, a chceme chodit po jeho stezkách.‘ “ Podíváme-li se na skutečnosti poctivě, vidíme, že Izajášovo proroctví se splňuje v dnešní době. (Izajáš 2:2, 3; Micheáš 4:1–3)

Křesťanský sbor se však nerozrůstá díky úsilí lidí. Ježíš předpověděl, že „vyšle své anděly“, aby vykonali shromažďovací dílo. Také uvedl, jaký zvláštní účel to všechno má: „V tom čase budou spravedliví zářit jasně jako slunce v království svého Otce.“ (Matouš 13:43) To znamená, že křesťanský sbor bude na celém světě vykonávat osvětové neboli vzdělávací dílo.

První křesťané se o své víře vyjadřovali jako o ‚pravdě‘ nikoli proto, že by byli sebevědomí, či se cítili lepší než druzí, či z nějaké pýchy nebo snad pocitu výlučnosti. (1. Timoteovi 3:15; 2. Petra 2:2; 2. Jana 1) Co bylo tehdy pravdou pro ně, musí být dnes pravdou také pro nás. Z pohledu vně se to však tak jevit mohlo, že když tvrdí, že mají pravdu, což také opakovaně a velmi často tvrdili, že se cítí být lepšímy a vyvolenějšími než druzí. Proto byli také tolik pronásledováni, protože nikomu se nelíbí, když ten druhý říká, že pravdu má on - vzbuzovali žárlivost jak židů, tak řeků a římanů. A přesto tahle subjektivní hlediska objektivně nic nevypovídala o tom, zda pravdu mají či nikoli.

NĚKTERÉ FILOZOFIE A PRAVDA

POZITIVISMUS: Názor, že všechny představy náboženského charakteru jsou neprokazatelné a nesmyslné a že úkolem filozofie je sjednotit pozitivní vědy do jednoho celku.

EXISTENCIONALISMUS: Jeho zastánci byli silně ovlivněni hrůzami druhé světové války, a proto se začali dívat na život pesimisticky. Zdůrazňuje zkoumání úzkosti, kterou člověk prožívá tváří v tvář smrti nebo prázdnotě života. Existencionalistický spisovatel Jean-Paul Sartre řekl, že Bůh neexistuje, a proto je člověk opuštěn a žije ve vesmíru, který je zcela lhostejný.

SKEPTICISMUS: Tvrdí, že dojít pozorováním či rozumem k objektivnímu, univerzálnímu poznání bytí — k poznání jakékoli pravdy o něm — je nemožné.

PRAGMATISMUS: Skutečnou hodnotu našeho přesvědčení vyvozuje pouze z praktického dopadu na zájmy lidí, například na přeměnu vzdělávání, morálky a politiky. Neuznává, že by pravda sama o sobě měla nějakou hodnotu.

Myslím, že v principu ano. My dnes z retrospektivního hlediska přiznáváme Ježíšovi určitou výlučnost, ale musíte se na to dívat stejně subjektivně jak by se na něj, či kohokoli jiného lidé dívali dnes - tedy nikoli očima naší doby, ale pohledem jeho současníků a z jejich pohledu nebyl to co z našeho - byl to pro ně jen ten tesařův syn co se pomátl, úplně stejné hledisko jako pohled na SJ či kohokoli dnes = většina jeho národa, jeho současníků ho nikdy nepřijala právě z týchž subjektivních důvodů, z jakých odmítají někoho lidé dnes = prostě mají své jiné subjektivní představy a co do nich nezapadá nemůže být pravda i kdyby byla. To není vůbec o objektivitě, ale o subjektivitě, protože náš přirozený lidský příklon je spíš k tomu subjektivnímu = zcela přirozeně vidíme a hodnotíme svět skrze svoji optiku.

A kdybych nesrovnával Krista, tak můžu srovnávat ranné křesťany. Co byli ze subjektivního pohledu lidí vně ? ta nenáviděná pronásledovaná sekta ( Skut.24:14, 28.22 ) a jak židé tak římané je měli za spodinu společnosti a šířili se o nich vymyšlené fámy. A přesto podle Bible tato skupina obdržela Boží pravdu, byť o tom ze subjektivního pohledu lidí nic nevypovídalo. Ve srovnání s konkurenčním judaismem, který měl staletou tradici, chrám a kněžstvo byli křesťané jako chudí příbuzní a přesto se Bohu zalíbilo zjevit pravdu těmto lidem ( viz.1.Kor.1:18 - 31 ). Ve srovnání se vzděláním rabínských škol byli první křesťané nevýznamní, obyčejní, přehlížení, nevzdělaní lidé. A přece toto kritérium neznamenalo, že neměli pravdu.

"jak hodnotí ostatní co s nimi nesouhlasí v některých bodech a co lejou svým ovečkám na shromáždění do hlav."

To je jeden z mýtů, podobných jaké šířili odpůrci o ranných křesťanech. Věřte mi, něco o tom vím

Hebrejský výraz ’emeth′, který se často překládá jako „pravda“, může označovat to, co je pevné, důvěryhodné, stálé, věrné, pravé nebo co je založené na skutečnostech. (2Mo 18:21; 34:6; 5Mo 13:14; 17:4; 22:20; Joz 2:12; 2Pa 18:15; 31:20; Ne 7:2; 9:33; Es 9:30; Ža 15:2; Ka 12:10; Jer 9:5) Řecké slovo a·le′thei·a stojí v protikladu k falši a nespravedlnosti a označuje to, co odpovídá skutečnostem a co je správné a vhodné. (Mr 5:33; 12:32; Lk 4:25; Jan 3:21; Ří 2:8; 1Ko 13:6; Fil 1:18; 2Te 2:10, 12; 1Ja 1:6, 8; 2:4, 21) V závislosti na kontextu může být slovem „pravda“ přeloženo z původních jazyků i mnoho dalších výrazů.

Je Bohem vícero druhů pravdy ?

JHWH je ‚Bohem pravdy‘. (Ža 31:5) Je věrný v každém svém jednání. Nemůže lhát, a proto jsou jeho sliby jisté. (4Mo 23:19; 1Sa 15:29; Ža 89:35; Tit 1:2; Heb 6:17, 18) Soudí podle pravdy, to znamená podle skutečného stavu věcí, a ne na základě vnějšího vzhledu. (Ří 2:2; srovnej Jana 7:24.) Všechno, co od něj pochází, je ryzí a bezvadné. Jeho soudcovská rozhodnutí, zákony, přikázání a slova jsou pravda. (Ne 9:13; Ža 19:9; 119:142, 151, 160) Jsou vždy správné a vhodné a stojí v protikladu k veškeré nespravedlnosti a veškerému omylu.

O čem svědčí stvořitelská díla.

Stvořitelská díla svědčí o skutečnosti, že Bůh existuje. Podle Pavla však jistí lidé, kteří Boha znali, tuto pravdu potlačovali. Místo aby sloužili Bohu v souladu s pravdou týkající se jeho věčné moci a Božství, vyrobili si modly a uctívali je. Modly nejsou skutečnými bohy, jsou nepravdou, lží neboli falší. (Jer 10:14) Proto tito lidé, ačkoli měli Boží pravdu, vyměnili ji „za lež a zbožňovali stvoření a prokazovali mu posvátnou službu spíše než Tomu, kdo stvořil“. To, že se obrátili k falši modlářství, je dovedlo ke všem druhům zvrhlých praktik. (Ří 1:18–31)
V protikladu k lidské hříšnosti. Zvrhlé praktiky Nežidů ani neposlušnost Židů vůči Božímu zákonu Stvořiteli nijak osobně neuškodily. Naopak v příkrém protikladu k tomu vynikla jeho pravdivost, svatost a spravedlnost, a to k jeho slávě. Ale skutečnost, že nesprávným jednáním lidí je ještě ve větší míře vyvyšována Boží spravedlnost, nedává nikomu oprávnění prohlásit Boha za nespravedlivého, když nad provinilci vykonává nepříznivý rozsudek. Člověk je Božím stvořením a nemá právo škodit sám sobě tím, že hřeší.

To, co bylo uvedeno výše, použil Pavel jako argument ve svém dopise Římanům, když řekl: „Jestliže však naše nespravedlnost přivádí do popředí spravedlnost Boží, co máme říci? Je snad Bůh nespravedlivý, když dává průchod své zlobě? (Mluvím jako člověk.) Kéž se to nikdy nestane! Jak jinak bude Bůh soudit svět? Jestliže však pro mou lež [srovnej Ža 62:9] více vynikla Boží pravda k jeho slávě, proč jsem také ještě souzen jako hříšník? A proč neříci, právě jak jsme falešně obviňováni a právě jak někteří lidé tvrdí, že říkáme: ‚Dělejme špatné, aby přišlo dobré‘? Soud nad takovými lidmi je v souladu s právem.“ (Ří 3:5–8) Bůh svůj lid osvobodil ne proto, aby jeho služebníci hřešili, ale proto, aby žili ve spravedlnosti, a tak Boha mohli oslavovat. Apoštol ve svém dopise pokračoval: „Ani dále nepředkládejte své údy hříchu jako zbraně nespravedlnosti, ale předkládejte se Bohu jako oživení z mrtvých, a také své údy předkládejte Bohu jako zbraně spravedlnosti.“ (Ří 6:12, 13)

Co je míněno výrokem, že Ježíš Kristus sám je „pravda“?

Podobně jako jeho Otec JHWH Bůh, je i Ježíš „plný nezasloužené laskavosti a pravdy“. (Jan 1:14; Ef 4:21) Když byl na zemi, mluvil vždy pravdu, jak ji přijal od svého Otce. (Jan 8:40, 45, 46) „Nezhřešil ani se v jeho ústech nenašel podvod.“ (1Pe 2:22) Ježíš ukazoval věci takové, jaké skutečně byly. Kromě toho, že byl ‚plný pravdy‘, on sám byl „pravda“ a pravda přišla jeho prostřednictvím. Prohlásil: „Jsem cesta a pravda a život.“ (Jan 14:6) Také poznáte pravdu a pravda vás osvobodí + Tvé slovo je pravda (Jan 8.31, 17:17). A apoštol Jan napsal: „Zákon byl dán prostřednictvím Mojžíše, nezasloužená laskavost a pravda nastaly prostřednictvím Ježíše Krista.“ (Jan 1:17)

Janova slova neznamenají, že Zákon předaný skrze Mojžíše byl chybný. Byl také pravdou, odpovídal Božím měřítkům svatosti, spravedlnosti a dobroty. (Ža 119:151; Ří 7:10–12) Zákon však sloužil jako vychovatel vedoucí ke Kristu (Ga 3:23–25) a byl stínem neboli prorockým obrazem větších skutečností. (Heb 8:4, 5; 10:1–5) Tím, že Zákon, ačkoli byl pravdivý, poskytl pouze stín, nebyl plnou pravdou, a proto musel ustoupit skutečnostem, které předstínil. To apoštol Pavel zdůraznil v dopise Kolosanům: „Ať vás tedy nikdo nesoudí v jídle a pití nebo s ohledem na nějaký svátek nebo zachovávání novoluní či sabatu; ty věci jsou totiž stínem budoucích věcí, ale skutečnost patří Kristu.“ (Kol 2:16, 17) Proto ‚pravda nastala prostřednictvím Ježíše‘ v tom smyslu, že věci předstíněné Zákonem Ježíš uvedl ve skutečnost. Ježíš sám nebyl žádným stínem, ale skutečností, a proto byl „pravda“. Ježíš se také stal ‚služebníkem ve prospěch Boží pravdivosti‘ tím, že splnil sliby, které dal Bůh praotcům Židů, totiž že sloužil obřezaným Židům i proselytům. (Ří 15:8; viz heslo JEŽÍŠ KRISTUS, „Vydal svědectví o pravdě“.)

Podobně zmínka apoštola Pavla o ‚pravdě v Zákoně‘ nenaznačuje, že by v Zákoně byla nějaká faleš (Ří 2:20), nýbrž ukazuje, že Zákon nebyl plnou pravdou.
„Duch pravdy.“ Duch, který pochází od Jehovy Boha, je ryzí a svatý. Je to „duch pravdy“. (Jan 14:17; 15:26) Ježíš Kristus svým učedníkům řekl: „Mám vám říci ještě mnohé, ale nyní to nejste schopni snést. Ale až přijde ten duch pravdy, uvede vás do celé pravdy, neboť nebude mluvit ze svého vlastního popudu, ale bude mluvit to, co slyší, a bude vám oznamovat to, co přichází.“ (Jan 16:12, 13)
Boží duch je měl naučit všechno, co potřebovali znát, aby mohli vykonávat svou práci. Měl jim připomínat věci, které již dříve od Ježíše slyšeli, ale kterým neporozuměli, a měl jim pomáhat, aby porozumění těmto věcem získali. (Jan 14:26) Boží duch jim měl také oznámit „to, co přichází“. Mohlo se to týkat objasnění významu Ježíšovy smrti a jeho vzkříšení, protože tyto události tehdy ještě byly věcí budoucnosti a patřily k tomu, čemu jeho učedníci neporozuměli. (Mt 16:21–23; Lk 24:6–8, 19–27; Jan 2:19–22; 12:14–16; 20:9) Boží duch ovšem později také umožnil Kristovým následovníkům předpovídat budoucí události. (Sk 11:28; 20:29, 30; 21:11; 1Ti 4:1–3) Boží duch je „duch pravdy“, a proto nikdy nemohl být zdrojem mylných informací, ale naopak měl Kristovy následovníky chránit před falešnými naukami. (Srovnej 1Ja 2:27; 4:1–6.) Měl vydávat svědectví o pravdě ohledně Ježíše Krista. Od Letnic roku 33 n. l. vydával Boží duch svědectví tím, že pomáhal Ježíšovým učedníkům porozumět proroctvím, která jasně dokazovala, že Ježíš je Boží Syn. Na základě těchto proroctví vydávali učedníci svědectví dalším lidem. (Jan 15:26, 27; srovnej Sk 2:14–36; Ří 1:1–4.) Avšak dokonce již před Letnicemi vydával „duch pravdy“ svědectví o skutečnosti, že Ježíš Kristus je Božím Synem (1Ja 5:5–8), protože právě tímto duchem byl Ježíš pomazán a díky tomuto duchu byl schopen vykonávat mocné skutky. (Jan 1:32–34; 10:37, 38; Sk 10:38; viz heslo DUCH.)

Boží slovo je pravda.

Boží slovo předkládá věci takové, jaké skutečně jsou. Odhaluje Boží vlastnosti, záměry a jeho přikázání stejně jako i pravý stav záležitostí lidstva. Boží slovo pravdy ukazuje, co musí člověk udělat, aby byl posvěcen neboli učiněn svatým, aby byl oddělen pro službu Bohu a aby potom v tomto zasvěceném stavu vytrval. Proto se Ježíš za své následovníky mohl modlit: „Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda.“ (Jan 17:17; srovnej Jk 1:18.) Jejich poslušnost vůči pravdě zjevené v Božím slově je dovedla k posvěcení, protože prostřednictvím pravdy očistili své duše. (1Pe 1:22) Proto vynikali jako ti, kdo „nejsou částí světa“, který se Boží pravdy nedržel. (Jan 17:16)

‚Chodit v pravdě.‘

Ti, kdo touží získat Boží schválení, musí chodit v Boží pravdě a musí v pravdě Bohu sloužit. (Joz 24:14; 1Sa 12:24; Ža 25:4, 5; 26:3–6; 43:3; 86:11; Iz 38:3) To zahrnuje řídit se Božími požadavky a věrně a upřímně Bohu sloužit. Samaritánce Ježíš Kristus řekl: „Přichází však hodina, a je již nyní, kdy praví ctitelé budou uctívat Otce duchem a pravdou, neboť Otec skutečně hledá takové lidi, aby ho uctívali. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, musí uctívat duchem a pravdou.“ (Jan 4:23, 24) Takové uctívání nemohlo být založeno na představách, ale muselo se přizpůsobit tomu, co je v souladu se skutečným stavem věcí, a muselo se shodovat s tím, co Bůh ve svém Slově zjevil o sobě a o svých záměrech.

Křesťanství je ‚cesta pravdy‘

(2Pe 2:2) a ti, kdo pomáhají druhým rozvíjet zájem o křesťanství, se stávají „spolupracovníky v pravdě“. (3Ja 8) Celé křesťanské učení, jež se později stalo částí psaného Božího slova, je „pravda“ neboli „pravda dobré zprávy“. Jestliže má člověk získat záchranu, je nezbytné, aby k této pravdě lnul a ‚chodil‘ v ní. (Ří 2:8; 2Ko 4:2; Ef 1:13; 1Ti 2:4; 2Ti 4:4; Tit 1:1, 14; Heb 10:26; 2Ja 1–4; 3Ja 3, 4) V případě těch, kdo jednají správně, svědčí pravda — to, že přizpůsobili své cesty Božímu slovu, a to, k čemu jejich způsob života vede — o tom, že jsou příkladem hodným napodobení. (3Ja 11, 12) Naproti tomu člověk, který se odchýlí od základních křesťanských nauk, ať už svým nesprávným jednáním, nebo obhajováním falešných nauk, již dále „nechodí“ v pravdě. To byl případ těch, kdo tvrdili, že obřízka je nezbytně nutná k záchraně. Jejich učení bylo v rozporu s křesťanskou pravdou a ti, kdo toto učení přijali, přestali poslouchat pravdu a již v ní nechodili. (Ga 2:3–5; 5:2–7) Podobně když apoštol Petr dělal ve svém jednání nepatřičný rozdíl mezi Židy a Nežidy, usměrnil ho apoštol Pavel za to, že „nechodí“ v souladu s ‚pravdou dobré zprávy‘. (Ga 2:14)

„Sloup a opora pravdy.“

Křesťanský sbor slouží jako „sloup a opora pravdy“. Chrání čistotu pravdy, hájí ji a podporuje ji. (1Ti 3:15) Proto je zvláště důležité, aby ti, jimž byl ve sboru svěřen dozor, byli schopni správně zacházet se „slovem pravdy“. Správné používání Božího slova jim umožňuje bojovat proti falešnému učení ve sboru a poučovat „ty, kdo nejsou příznivě nakloněni; protože jim Bůh snad dá pokání, jež vede k přesnému poznání pravdy“. (2Ti 2:15–18, 25; srovnej 2Ti 3:6–8; Jk 5:13–20.) Ne všichni ve sboru jsou způsobilí k tomu, aby poskytovali tento druh poučování. Muži, kteří mají hořkou žárlivost a jsou svárliví, nemají žádný důvod chlubit se tím, že jsou způsobilí vyučovat. Jejich tvrzení by bylo nepravdivé. Jak napsal učedník Jakub: „Kdo mezi vámi je moudrý a má porozumění? Ať projeví svým znamenitým chováním své skutky s mírností, jež patří k moudrosti. Máte-li však ve svém srdci hořkou žárlivost a svárlivost, nechlubte se a nelžete proti pravdě.“ (Jk 3:13, 14)
Aby byl křesťanský sbor ‚sloupem a oporou pravdy‘, musí členové sboru projevovat pravdu ve svém životě svým znamenitým chováním. (Ef 5:9) Musí se správného chování důsledně držet a neodchýlit se od něj, jako by byli ‚opásáni pravdou‘. (Ef 6:14) Kromě toho, že zachovávají svou vlastní ryzost, musí se křesťané zajímat také o ryzost sboru. Když apoštol Pavel zdůrazňoval, že je nutné zachovat křesťanský sbor čistý od poskvrnění nezákonnými lidmi, napsal: „Odkliďte starý kvas, abyste byli novým těstem, podle toho, jak jste zbaveni kvašení. Vždyť Kristus, náš pasach, byl vskutku obětován. Dodržujme tedy svátek ne se starým kvasem ani s kvasem špatnosti a ničemnosti, ale s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy.“ (1Ko 5:7, 8) Ježíš Kristus byl obětován pouze jednou (srovnej Heb 9:25–28) jako skutečný beránek Pasach, a proto by celý život křesťana měl být, podobně jako Svátek nekvašených chlebů, očištěn od urážlivosti a ničemnosti. Křesťan musí být ochoten odstranit to, co je hříšné, aby zachoval osobní ryzost i ryzost sboru a tak ‚dodržoval svátek s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy‘.

Já osobně bych mezi Ježíše co by spasitele (hlásající o sobě tuto pravdu) a Jehovisty, kteří tvrdí, že mají pravdu rovnítko nedával. Podle mého názoru je to nesrovnatelné. Mě ani tak nevadí na Jehovistech že tvrdí, že mají pravdu, to konec konců dělají skoro všichni ,ale jakým způsobem to dělají, jak hodnotí ostatní co s nimi nesouhlasí v některých bodech a co lejou svým ovečkám na shromáždění do hlav.

Ježíš Kristus řekl: „Lidé také nedávají mladé víno do starých vinných měchů [kožených vaků, Int]; jestliže to ale udělají, vinné měchy prasknou a víno se rozlije a vinné měchy jsou zničeny. Lidé však dávají mladé víno do nových vinných měchů a obojí se zachová.“ (Mt 9:17; Mr 2:22; Lk 5:37, 38) Jak nové víno kvasí, vytváří se oxid uhličitý, který na kožené měchy působí silným tlakem. Nové měchy se roztáhnou, kdežto staré, nepoddajné pod tlakem prasknou.

Toto podobenství bylo součástí Ježíšovy odpovědi na otázku, proč se jeho učedníci nepřizpůsobili všem starým zvyklostem a obyčejům farizeů. Ježíš tím měl nepochybně na mysli, že pravda křesťanství byla příliš mocná a energická, než aby ji udržel starý systém judaismu, který postrádal životaschopnost a pružnost a který měl rychle pominout. (Mt 9:14–16)

Jinak by také nevyučoval v podobenství o pšenici a rozsévači a nepříteli o RUZNÝCH reakcích lidí na pravdu a o následné Boží reakci v době žně, kdy sice bude sklizeno VŠE, ale zachováno JEN NĚCO a jiné HOZENO DO OHNĚ. Toto podobenství navíc jasně ukazuje co stojí za různými postoji lidí, a kdo stojí za falešným křesťanstvím, které coby mladý plevel může být i velmi podobné mladému obilí ( což znázorňuje dobu předpovězeného odpadnutí od konce 1. století = od konce doby apoštolské, po dobu obnovy v čase konce ). Viz - Mat 7:13 - 27 ( 21 - 23 ), 13:18 - 50, 1.Tesal. 1:6 - 10, 2:3,4,7 - 12.

Znázorním to: Izrael nebyl vyvolený protože si o sobě více myslel,nebo,že by byl lepší,ale protože ho Bůh vyvolil a používal ke svému záměru.Bylo by povrchní kvůli tomu Izrael obvynit z pocitu výlučnosti.

To je jako by někdo řekl Noemovi,že je pyšný a ješitný,když tvrdí,že zachránit se lze pouze v jeho arše.Copak o tom rozhodoval NOE ?
A at by v minulosti BUH vybral místo Izraele jakýkoli jiný lid,vždy by mohl někým být obviněn z výlučnosti.To nemá řešení-at by to byl kdo chtěl,vždy by hypoteticky bylo možné,že trpí syndromem výlučnosti.Ale oni nebyli výluční proto,že by byli,ale proto,že je výlučnými učinil Bůh -a to je rozdíl v motivech.

Ale pravda je jen jedna-a tak i její přesné poznání.Ani v minulosti Bůh neumožnoval lidem k sobě přistupovat různými způsoby uctívání.Kdyby tomu tak bylo,k čemu by byl vlastně Izrael nutný-Bůh se mohl zjevit i vjiných náboženstvích,a každé by ho mohlo uctívat po svém aby nikdo nemohl být obviněn z výlučnosti.

Z Písma ,ale jasně vyplývá,že ve všech dobách Bůh používal jen jeden lid,či jeden prostředek záchrany.Nikdy to nebylo více cest najednou.Malach.3:6 říká,že Bůh se nemění,je stále týž-u něho není změna v otáčení stínu.Stále mu vadí to co mu vadilo a stále se mu líbí jen to co se mu líbilo.
Tak v Noemových dnech byla jen jedna archa záchrany-ne více nezávislých záchraných plavidel.Bůh svou vůli zjevil Noemovi-a ne mnoha dalším.

Tak to bylo i za dnů Abrahama-tehdy byl on a jeho rodina jedinými zástupci Boha na zemi.
A stejné to bylo po vzniku Izraele-Bůh dal jen jeden zákon rukou jednoho muže a ne víc zákonů skrze vícero proroků vícero národům.
Stejné to bylo i po založení křestanského sboru(typickým příkladem jednotného vedení a výnosů je 15.kap.Skut.)Apoštol Pavel apeloval na naukovou jednotu a varoval opakovaně před falešným učením.

Proč by zákon odsuzoval jiné druhy uctívání,kdyby to bylo jedno,nebo kdyby bylo více cest? Proč by Ježíš varoval před falešnými proroky,kdyby šlo jen o neškodnou alternativu? Proč vůbec cokoli učil jako PRAVDU - nebylo to od něj troufalé? Copak jiní v té době neměli žádné poznání? Proč totéž dělal Pavel,když by to bylo jedno-nebo kdyby bylo více cest? A proč by varoval před jiným učením,kdyby Bůh připouštěl různé alternativy? Na jakou jednotu tak často apeloval?

Z celého NZ je patrné,že tehdy byla jen jedny pravda,jedna cesta(proto je také nazývali cestou) jako byl jeden Bůh a jeden křest (Efez.4:3-6,Gal.1:6-9,1.Jana 4:1-6,1.Tim.4:1-3,1.Jana 5:20,Kol.2:4,8,Efez.5:10,1.Kor.1:10-13,Řím.12:1,2,Skut.17:11,Řím.10:2-4, -a to je jen namátkou pár veršů).

Proč by se Pavel přel ze zastánci obřízky,kdyby Boha šlo souběžně s křestanstvím i nadále uctívat skrze zákon?
Proč by Ježíš odsuzoval tak "necitlivě"učení farizeů,saduceů a znalců zákona-kdyby to také byly cesty k Bohu?

Netrpěl snad Ježíš,nebo Pavel syndromem výlučnosti? Proč je Bůh označen jako ten kdo vyžaduje VYLUČNOU oddanost-co to VYLUČUJE?
A nebyli snad Mojžíš s Aronem obviněni z pocitu výlučnosti (že se vyvyšují nad Boží sbor) Korachem,Datanem a Abiramem?
Co si asi mysleli lidé před potopou,když jim Noe kázal,že jen skrze archu je záchrana? Nemohl si snad někdo o něm myslet,že se činí lepším,spravedlivějším?
A nebyl snad Kristus obviněn z téhož,když na otázku zda je tím vyvoleným řekl,že ano (a oni na to - že se rouhá). Ale zapoměli,že někdo tím Kristem být musel a měl být jeden,nemělo být víc nezávislých Kristů - a at by Bůh vyvolil kohokoli jiného,vždy by se někdo mohl ptát-a proč si myslíš že si to zrovna ty?

Ta otázka je věčná - a padla by kdykoli u kohokoli.Raný sbor je vzorem i pro dnešek - jestliže tehdy Bůh používal jednu eklésii tak dnes je to podle biblického vzoru a neměnícího se Boha stejné.A stejně jako v případě těch předešlých lze vznést tu věčnou otázku-proč myslíte,že právě vy? Tato otázka je však jen akademická - protože stejně jako v předešlých případech nevylučuje možnost že to tak je.

Říkám jen,že kdo chce mít dnes Boží schválení,musí Bohu sloužit spolu z jeho lidem, který v tuto dobu používá -ať už je to kdokoli - protože podle Bible stále platí,že je JEN JEDNA PRAVDA, JEDNA VIRA JEDNA CESTA JEDEN BUH A JEDEN KŘEST. Máme pro to jasné historické parelely, vzory, které byly zapsány i pro naše poučení, jak říká Bible.

Na kom se plní např. proroctví z Mat.24:14,45 - 47 ? Nebo se nemůže nikdy na nikom splnit, protože by to znamenalo to nepříjemné = že by ty dotyčné k tomu Bůh používal a že by tedy patrně oni měli pravdu ?