Čím víc toho o DNA víme, tím horší je to pro současný darwinismus
Z creation.com přeložil Pavel Kábrt – 10/2015. Permition granted by Creation.com – Přeloženo s povolením od Creation.com.
Při příležitosti 60. výročí objevu struktury DNA napsal vědecký publicista Dr. Philip Ball článek v časopisu Nature1 ve kterém říká: “Plně nerozumíme tomu, jak evoluce funguje na molekulární úrovni.“ Ball odkazoval na pokroky v chápání toho, jak při utváření organismů DNA pracuje. Zastaralý názor na DNA, že se skládá z genů v jednoduchých řetězcích ‘písmen’ DNA, které pak vytváří kopii RNA a potom protein, je zjednodušující – a to do takové míry, že je zavádějící, řekl.
Psal o genetických sítích, kde na sebe působí vzájemně mnoho genů, aby bylo něco vytvořeno. A také velká část DNA nekóduje proteiny přímo, ale produkci proteinů reguluje (kde, kdy a kolik). Existují také změny struktury DNA působené ne-aktuálními ‘písmeny’, které organismy ovlivňují a jsou dědičné (toto je relativně nová oblast zvaná ‘epigenetika’). To znamená, že převládající evoluční dogma – totiž že organismy se vyvinuly cestou mutací (náhodnými změnami ‘písmen’) tříděnými přirozeným výběrem – neodpovídá tomu, co vědci odhalili. Toto dogma je také známé jako neo-darwinismus nebo ‘moderní syntéza’.
Dokument k tomu nepředložil nikdo menší než prezident Mezinárodní unie fyziologických věd, profesor Denis Noble (Oxfordská univerzita), v němž uvedl, že “všechny základní předpoklady moderní syntézy (často nazývané také neo-darwinismem) byly vyvráceny.” Noble říká, že očekává novou ‘evoluční’ teorii s objasňujícími důkazy.2
K nedostatečné ochotě postavit se čelem k důsledkům těchto důkazů Ball poznamenal: “Může to být také obava z toho, že přiznání jakékoli nejistoty ohledně evolučních mechanismů bude využito těmi, kdo se evoluci snaží podkopat.” Ano, jeho článek tyto obavy u mnohých obránců neo-darwinismu jistě vyvolal.
Zpravodaj australské národní televize ABC, financované daňovými poplatníky, se dotazoval australských akademiků, kteří se snažili čelit takovým škodlivým myšlenkám, že by v evoluci mohlo být něco špatně.3 Nicméně někteří v poklidu “zachovali tvář”, a tuto hru odložili. Přiznali příšernou složitost fungování DNA, což je problematická část úhledného evolučního příběhu, předkládaného studentům ve školách a na univerzitách. Někteří dokonce navrhovali, aby veřejnost o této složitosti nebyla informována.
Profesor Simon Foote (univerzita Macquarie), který se zabývá studiem genetického řízení náchylnosti k nemocem zdůraznil, že “základní dogma není špatné”, ale potom pokračoval: “na roztroušené skleróze se podílí 60 genů, z nichž každý přispívá malým zlomkem, nepochybně při vzájemném působení s ostatními, a nejspíš také v interakci s prostředím.“ Přesně tak! Jak dosáhla síť 60 vzájemně působících genů, v úzké spolupráci s prostředím (epigenetika?) svého řádného fungování nějakými náhodnými změnami a přírodním výběrem?
Zdá se, že pro mnohé akademiky je to něco jako dětské rčení ‘mámě ani slovo’; ‘my přece nechceme nikoho zbytečně plašit’!
Odkazy a poznámky
- Ball, P., DNA: Oslavte neznámé, Nature 496 : 419-420, 2013; doi: 10.1038 / 496419a.
- Noble, D., Physiology houpající základy evoluční biologie, Experimental Physiology 98 (8): 1235-1243, 2013; DOI: 10.1113 / expphysiol.2012.071134.
- Salleh, A., vedoucí vědecký spisovatel vyvrací příběh DNA, abc.net.au, 25. dubna 2013.
Příbuzné články
- Zoufalé snahy nalézt nepolapitelný proces evoluce
- Úžasná DNA
- O (ne)příjezdu evolučního vlaku
- 15 otázek pro evolucionisty